Třiadvacetiletý cyklista Ivo Koblasa představil dnes projekt, se kterým si chce říct na paralympijských hreách v Tokiu v roce 2020 o medaili. Nejen se zúčastnit. Stalo se to jen dva dny poté, co nejúspěšnější cyklista světových paralympiád, 41letý Jiří Ježek oznámil v Praze, že příští rok v závodních pedálech bude jeho posledním.
Minulý měsíc z českých paralympijských cyklistů v Riu výrazně nejmladší a výsledkově nejúspěšnější(5krát do osmého místa) Koblasa má hodně vysoké cíle. Tvrdošíjný, neobyčejně cílevědomý závodník, se chce v příštích čtyřech sezónách na silnici nebo na dráze postupnými ataky na mistrovství Evropy a MS připravit k medailovému útoku i na Tokio.
Není to vůbec samozřejmé. Ani pro Koblasu, závodníka Favoritu Brno, který už po dva roky medaile ze šampionátů vozí. Přivezl by medaili i ze závěrečného klání na paralympijských hrách před dvěma týdny v Riu ze závodu pelotonu na silnici. O tom, že byl nejrychlejším mužem na cílové pásce mezi zdravotně hendikepovanými kategorie C2 není pochyb. Ale na rozdíl od MS na paralympiádě „dvojkaře“ pravidla nekompromisně sloučila do závodu o jedinou medailovou sadu s poněkud méně zdravotně hendikepovanými, a tak místo zlata má z téhle bitvy Koblasa jen uznání za osmé místo.
„Do Tokia 2020, kde to bude při paralympiádě asi zase takto složitější než při MS nebo ME, se musím připravit tak, abych vydržel do cíle i s těmi silnějšími. A tam je ještě přespurtoval nebo jim ujel,“ je si vědom Koblasa. „Já po té paralympijské medaili opravdu moc toužím – pro přátele, partnery, sponzory, ale i pro sebe. Nechci si dávat menší cíl, když jsou k mání i zlato a hymna,“ říká závodník, kterému kolo doporučili v šesti letech lékaři, jako prostředek rehabilitace po komplikované operaci hlavy – následku onemocněním dětskou obrnou.
Paralympijská cyklistika ale prochází ve světě výraznou změnou. Její špička se rozšiřuje i zrychluje, zkvalitňuje, jak se po britském vzoru začíná pečovat o tyto reprezentanty pro paralympiády s využitím všech zkušeností, ale i revolučních materiálů, které mají měsíc před paralympiádou při olympijských hrách k dispozici i zdraví cyklističtí profesionálové. Australané, Číňané, Američané, Němci, už i některé arabské reprezentace se rychle přidávají. Bude na to v ČR dost financí i sil?
Ivo Koblasa nechce váhat. Kuráž i smysl pro rychlost má v genech, po dědovi – válečném stíhači na spitfire. Ivův otec se radil i s Ježkem. A pro dnes v Brně prezentovaný synův projekt „Od Ria 2016 do Tokia 2020. Nechci se jen zúčastnit…“ přizval ke spolupráci cyklistickou legendu – vítěze stíhacího závodu na OH 1964 v Tokiu Jiřího Dalera. Ten přijal roli ambasadora. Koblasu zná od jeho dětství, v Japonsku má přátele, věří i v možnou medailovou paralelu.
Trenéry „pro všední dny“ má Koblasa od nynějška oficiálně dva – mnohonásobného mistra ČR z dráhy Jaroslava Bláhu a dosavadního vedoucího trenéra mládeže Favoritu Lukáše Petra. V roli senior konzultanta je trenérský veterán Miroslav Černohlávek. Koblasův sen podpoří i další, materiálně mj. český výrobce kol Duratec a olympijský medailista Jiří Škoda. Kolem Koblasy se tedy sdružují nejen srdcaři, ale i ti, kterým imponuje mladý závodník, jenž se nechce spokojit jen průměrem.
„Sestavujeme tenhle podpůrný tým proto, že si nemůžeme dovolit jen čekat, až s něčím přijde reprezentace,“ říká Koblasův otec, Ivo starší. „Syn teď v Riu startoval pětkrát, a pětkrát skončil mezi 5. – 8. místem, na světě. Není to špatné, protože je teď druhý ve světovém rangingu paralympijských cyklistů. Ale nepřineslo to medaili. Takže už teď jsme začali dělat vše pro to, abychom příště dokázali překlenout i tu malou vzdálenost, která Ivovi scházela na paralympiádě k pódiu. Nebo i k hymně pro vítěze.“
FOTO Jarka Krakovičová
